Pacienti nepociťují hlad a odmítají potravu. Někteří cítí i pach mrtvého těla. Nepoznávají svou tvář, nemají zájem o sociální aktivity, jsou paranoidní, zanedbávají osobní hygienu, mají sklony k sebepoškozování a sebevraždám. Často trpí pocitem viny, negativismem a neustálým neklidem. Někdy mají halucinace, že jsou nesmrtelní. Podle studií se onemocnění častěji vyskytuje u starších pacientů trpících depresemi, halucinacemi, schizofrenií, maniodepresivní psychózou, mozkovým nádorem, migrénami nebo po úrazu mozku. Co ji konkrétně způsobuje, se přesně neví, postihuje však půl procenta celé světové populace. Průměrný věk pacientů s tímto syndromem je 50 let.
Ačkoliv by se zdálo, že se jedná o výmysl filmových tvůrců, není to pravda. Choroba nese název po pařížském neurologovi Julesovi Cotardovi, který jako první popsal případ své pacientky z roku 1880. Pacientka byla přesvědčena, že ji chybí některé orgány a zcela postrádá trávící soustavu. Tvrdila také, že díky tomu nemusí jíst, je prokletá a nikdy nemůže zemřít. Toto onemocnění bylo definitivně uznáno platným v roce 2010 a má kódové označení F22.
Většina případů bohužel končí smrtí pacienta. A to buď vyhladověním, nebo následkem sebevraždy, při jejímž konání si neuvědomuje své skutky. Mrtví přece nemohou zemřít.
Ptáte se, jak se Cotardův syndrom léčí?
Možností léčby je více. Záleží, jaké duševní problémy se u pacienta vyskytují. Léčba se většinou zahajuje předepsáním antidepresiv, antipsychotik, stabilizátorů nálady, psychoterapií, nebo behaviorální terapií.
Pokud nic z toho nefunguje je dále často používanou metodou elektrokonvulzivní terapie (ECT). Tato léčba se také používá při závažných depresích. Pacient je v celkové anestezii, kdy mu krátký puls elektrického proudu projde mozkem. Metoda ECT sebou nese potencionální rizika, jako je ztráta paměti, zmatek v hlavě, nevolnost nebo bolesti svalů.
Cotardův syndrom je velmi vzácné a závažné onemocnění. Po včasné diagnóze a zahájením léčby ale pacienti velmi dobře reagují na předepsanou léčbu i léky.